při stejném třídním původu o mnoho lidovější
než zdrženlivý aristokrat Vocel, křísil lásku k
jazyku a k národnosti vypravovatelstvím a
divadlem, jež s důmyslem a zdarem přizpůsoboval
potřebám a vkusu prostého obecenstva, obětuje se
mu až do úmoru. Podobnost obou Kutnohořanú
jest ještě hlubší. Jak Vocel, tak Tyl náleží k
mladšímu pokolení vlasteneckých romantiků,
které se již nedovedlo uspokojiti výhradně ideami
válek napoleonských a reakce po nich
následujícÍ, nýbrž osvojovalo si byt neúplně a nesměle již
pokrokovější myšlenky občanské emancipace
vanoucí mezi červencem 1830 a březnem 1848.
Proto ani Vocel, starožitník z povolání, ani Tyl,
ochotnický milovník vlastenecké dávnověkosti,
neutonuli v samoúčelném antikvářství a
požitkářském archaismu, n)'brž užívali obrazů
minulosti k výchově svých současníků, hledali již
v předešlých stoletích novodobé myšlenky,
úmyslně se dopouštěli ideových anachronismů,
jimž byli ostatně zavázáni z velké části za svou
popularitu. Takto souviRí »Přemyslovci« velmi
těRně s »Dekretem kutnohorským«, a od
»Labyrintu slávy« vede cesta k »Janu Husovi« i ke
»Kutnohorským havířům; ovšem, kde Vocel
zů·stával obezřetn)'m konservativcem, bránícím
obi'ah národního obrození proti náporu teoretikú
i praktiků levice hegelovské, tam Tyl ochotně se
nabízel za mluvčího sociální i politické
emanci
49