zvláště o vzájemných dopisech z r. 1848, jimiž
oba mužové chtěli odstraniti nedorozumění
trvající, i když Čelakovský návodem své choti se
podřídil vůli Matice a Palackého. Podrážděně
připomínal Čelakovský Palackému, že ve svém
zkostnatělém tradicionalismu následuje příkladu Jana
Nejedlého, kdežto sám byl častován výtkou, že si
libuje v podobném novotění jako Josef Franta
Šumavský, při tom však Čelakovský se krásně
Izdůvodněně dovolával i přímé a spanilomyslné
povahy přítelovy. vývoj dal ve věci za pravdu
Čelakovskému a potvrdil jeho osvícené názory
o nepřetržitém vývoji jazykovém, jemuž
nacionalismus teoretiků nemůže stavěti hrází, ale ani
slova, která varovně pronesl Palacký o
nedotknutelné »jednotě spisovného jazyka a tudíž i
národnosti pro Čechy, Moravany a Slováky, jak in
thesi, taktéž in praxi«, nepozbyla své vážnosti.

Revoluční události r. 1848 uvrhly v
zapomenntí tyto malicherné spory a daly oběma přátelům
přenésti se přes rozmíšky bezvýznamné, které
mají právě tak malou cenu jako starší projevy
nedůvěry a zlovůle čelakovského k Palackému.
Nebudiž jich příliš vzpomínáno! Co však
zůstává, to! oba krásné soudy velikých spisovatelů
o jejich dílech nejčelnějších a mimo ně onen
příklad ušlechtilé a mužné povahy Palackého,
která, zachovávajíc vlastní důstojnost a ctíc
literární hodnotu druhovu, sypala řeřavé uhlí na hla-