ci a síly. Na tuto votivní desku, vytepanou
rukou mistra, mohl býti František Palacký hrd,
ale i její původce směl si právem zakládati na
tom, že takto ztělesnil svůj obdiv velikosti, jehož
sám by byl došel od podceňování a nedůvěry.

Ve čtyřicát}'ch a padesátých letech zůstali
Palacký a Čelakovský sdruženi opravdovým
přátelstvím, v němž historik by I částí přímo
rozdávající, básník částí přijímací; leckdy staršímu
a klidnějšímu PaJackému připadl úkol těšiti
mladšího a vznětlivějšího druha, když upadal
v náladové pochybnosti, ano, v chvilkové
zoufalství, jako při předčasném skonu přítele
Chmelenského nebo při prvních trapných zkušenostech
profesorských v cizí a chladné Vratislavi. Ještě
jednou došlo však k nedorozumění mezi
Čelakovským a Palackým, ještě jednou se při tom
projedla různorodá jejich povaha. Právě když Matice
Česká chystala vydání česk}'ch knih spisů
Františka Ladislava Čelakovského,z jara 1'.1846,
rozzuřil se v Praze pravopisný boj s prudkostí
ne·vídanou od zápasu ypsilonistů s iotisty.
Čelakovský šel s novotáři a trval na tom, aby v jeho
se·braných spisech zastaralé au všude ustoupilo
živému OU; Palack}" v čele Matice České zastával
důsledně usus starší. Listy, které byly mezi
Vratislaví a Prahou vyměněny, zachovávají sice
krajní zdvořilost a přátelskou úctu, ale psány
jsou z obou stran poněkud nakvašeně, což platí

45