ní a potěchy dostatek najde«. Na sklonku
druhého dílu »Růže stolisté« v sousedství jiných
dvou básní věnovacích zařadil Čelakovský
mohutnou apostrofu Palackého a jeho Dějin, kterou
lze označiti jako stejně šťastný protějšek ke
kritice Palackého »Ohlasů«; veršem nebylo o
předmětu nic trefnějšího napsáno. Básník »Růže
stolisté« byl mistrem v úsečné karakteristice
duchovních a zvláště slovesných zjevů, kterou
vtipně a plasticky dovedl vměstnati do několika
hutných veršů s obrazy přiléhavými a
názornými. Zde dal llad »tajnými kobkami pozasuté
sopky«, jimiž míní dávnou minulost národní,
zaplanouti jasné pochodni vědeckého poznání Palacké·
ho, ktf'ré rozněcuje dávnou lásku k vlasti: pevná
mužnost se zde projevuje v názoru i ve výraze.
A toto mužné, nikoliv slabošsky elegické pojetí
rodné země a její minulosti promlouvá hned ve
vstupním oslovení pregnantních trochejských
veršů asyndeticky jako otesané kvádry
položených: »Potem, krví svatá země! Matko mužů
velikých! - Div hle! ještě žije plémě - tVé po
bouNch tolikých/« Bylo v předbřeznové době
napsáno mnoho nadšených vlasteneckých básní,
inspirovaných mohutností dějinnou, ale sotva která
se může rovnati této pádné brachylogii
Čelakovského, jež se sice v druhé sloce poněkud
zeslabuje výrazy nedosti osobitými, ale pak v závěrečné
oslavě Palackého a jeho Dějin znovu nabývá
mo
44