nějších prací Čelakovského, a to z iet, kdy na
Palackého horlil nejnevrleji, od »K vítí« k
»Ohlasům« a »Pomněnkám Votavským«, od »Selanek«
k »Patrným dopisúm«, od srbských a lužických
písní k překladům z Martiala a z Vestonie, od
slavného posudku Slávy dcery až k drobným
studiím z filologie slovanské.

Palacký postnpně svým klidem a svou
velkomyslností odzbrojil podrážděného Čelakovského,
který ostatně í při nedostatku dobré vůle nemohl
neuznávati ústředního, národně kulturního
vý-znamu Musejníka. V květnu 1828 mohl
podezřívati redaktorovu pochvalnou zmínku o sobě v
Musejníku z obojakosti a čísti s patrným
souhlasem nedůvěry úsudky Kamarýtovy o
historické činnosti Palackého, které asi sám inspiroval,
ale když v lednu roku 1830 vyšel v Časopise
Če-ského Museum rozsáhlý rozbor »Ohlasu písní
ruských« z pera Palackého, musil uznati, že nikdo
ve vlasti nesmýšlí o něm tak čistě, velkodušně
a přátelsky jako vzácný muž, o němž se sám
plných sedm let vyslovoval hanlivě.

Památné ocenění to - vedle staršího posudku
rrurinského Angeliny Palackého nejvýznačnější
čin v drobné kritice literární - požívalo by
jistě proslulosti jako výraz nevšední spanilosti
povahové, kdyby této stránky jeho nezastírala
vynikající hodnota věcná; kritická škola
Jungmannova vykazuje málo prací tak zdařilých. S vel-