se zlomiti náladovou skepsi nakloněnou dojmu

o prázdnotě veškerého pozemského dychtění.

Melancholie Komenského, tak složitá ve svých
kořenech myšlenkových i osobních, tak odstíněná
ve své zvláštní skepse a resignace, byla
nesporně látkou hodnou uměleckého zvládnutí a
básnické formy, pro něž Komenskému nechybělo
nadání ani průpravy. Ale Jan Amos Komenský
nezhodnotil svého sm\itku poeticky, nýbrž pouze
řečnicky. Díval se na básnické dílo vůbec
předrenesančně, t. j. očima středověkýma, žádaje po
něm jednak, aby působilo přímo eticky jako živ)'
příklad a naléhavé pravidlo pro život, jednak aby
symbolicky a alegoricky ozřejmovalo hlubší
pravdy, ve své abstrakci nepřístupné, a tím samým
popíral možnost výtvoru subjektivistického. Pro
literární formu pak přejal slohový ideál
humanistický, který výraz básnický nahrazoval
prostředky rétorickými: nespokojoval se nalezením
jediného přiléhavého slova či obrazu, nýbrž usi·
loval o hromadění jich; přehlušoval a překvapo~
val dynamikou výrazovou, což se nejednou stá·
valo únavným; nanášel barvy a vůbec
zdůrazňoval živel dekorační na úkor prvků
konstruktivních. Tak vzniklo u Komenského zvláštní
slohové baroko, které, na rozdíl od jesuiiského baroka
románských a porománštělých národů, bylo by
snad lze nazvati barokem protestantským a jež
nachází své hrubší obdoby v Německu, jemnější

33