hlavně severní národové germánské kultury a jež
nejkrásněji zhutněla v obrazových visích genia
Miltonova i v melodii německé písně duchovní. J
ejí zrození spadá již do století šestnáctého, kdy v

renesanci nastával soumrak: též Halie měla
divokou chmuru Michel-Angelovu a tesknou
melancholii Tassovu. Byl to však Albrecht Durer, kdo
dal nejmohutnější výraz nové a těžké chorobě
věku: na jeho slavné mědirytině uprostřed
emblemll věd, řemesel a uměn, s mocnými, leč
nehybnými křídly, takřka přikována k zemi, ale hledíc
velkýma, záhadnýma očima do dálky, sedí silná,
produševnělá žena, výčitka a bezmocnost, otázka
a neschopnost odpovědi v jedné osobě a teskní;
ví, že není její hrdé a přísné duši pomoci. V
Anglii, skoro o století později, přihlašují se největší
básnický syntetik i největší vědecký analytik
této nemoci duchů a srdcí zvláště jemnýcha
ušlechtilých: Shakespearův Hamlet, který nestudoval
náhodou ve Vitemherce, vystupující černě ze
sivých mlh dánských, navždy ztělesnil onU.
melancholii, kteron učený humanista z Oxfordu, Robert
Burton rozpitval tak podivuhodně. K hořkosti
intelektuální, již bych nazval rubem
faustovského titanismu, družil se citový kult bolesti u
pokolení, jež bylo daleko složitější, vznětlivější,
odstíněnější než jeho otcové v renesanci. Synové
zdědili po nich mnoho touhy, ale neméně zklamání;
velké lionardovské naděje, že bude možno ovlád-