jsou i jeho pokračovateli, prohlubujíce a
zjemňujíce jeho umělecké výboje podle hlasu jiné
doby, podle potřeby smyslů kultivovanějších,
podle duchovější, spravedlivější a vlastně
úplnější koncepce světa a života. Jest
perspektivním omylem toliko nedostatečné vzdálenosti,
tvrdí-li se, že příklad a podnět Vrchlického v
současném básnictví českém odumřel a zanikl:

Neumann, Theer, Wojkowicz, Medek, každý
jinak, každý odjinud přijali tvůrčí popudy a
umělecké posily z mnohotvárného díla Vrchlického,
které chce býti jenom vnímáno a známo, aby se
stalo dalším generacím tradičním předpokladem.

N evyčerpav jistě ani zdaleka toho, co bychom
mohli nazvati tradičními skutečnostmi a
možnostmi českého básnictví, a pominuv celou oblast
naší próh v)'pravné i chudičký okres dramatický,
mám za to, že jsem nejen teoreticky, ale i
příklady odpověděl na otázku, co vlastně míním tou
tradicí. Snad se mně podařilo i více: z mých
výkladů bohdá vysvitne, že literární
tradicionalismus u nás, který se skoro vždy dostavoval s
klidnou přirozeností organického dějstva, není ani
znásilňováním ani ochuzováním duchů skutečně
tvůrčích. Naopak, jest jim posilou a
sebeznásobením, vede je ke kořenům, k duši pramenůl k
jistotám ukrytým v hloubce. Jest na mladém
pokolení básnickém, aby odpovídalo na tyto
problémy živými číny.

27