ci, zesiluje svou vlastní rázovitost. Každý
článek o tradičnosti v naší literatuře jest vlastně
komentářem W olkrova díla básnického.

Nerudovská tradice nebyla v naší poesii
nikdy výhradní, ano, na čas se zdálo, jakoby ji
měl docela přehlušiti umělecký princip
Jaroslava Vrchlického, v němž zároveň vedle rétoriky
kollárovské ožíval i obměněně básnický odkaz
Máchův. Jenom snad Julius Zeyer - jako
později Karel Hlaváček, který si toho však sotva
nvědomoval- byl přímým pokračovatelem
Máchovým, třebaže celým naturelem se od něho
nadobro lišil - všecky Zeyerovy evokace
minulosti řízeny jsou principem barvitosti, kterou se
vysvobozuje velice jemná organisace citová z
těžké hrůzy vnitřních temnot, jež slují osamělost,
marná touha po lásce bez konce, prahnutí po
vykoupení z nevěry. Jako Máchovoc byl správně
vyložen také Otokar Březina, alespoň ve svých
uměleckých a mysliteh;kých začátcích, ale
nebudiž zapomenuto, že v tradičním povědomí
Březinově vedle Máchy vlastního a čistého žije i to,
čím doba Vrchiického Máchu obměnila a
přetvořila, nadavší jeho sensitivnost novou
smyslovostí a doplnivší jeho hudební
melodisilnou fugou řečnickou. Otokar Březina i
Antonín Sova na pohled proti Vrchlickému
jenom reagují, nahrazujíce jeho vítěznou
pozemskost novou duchovostí, avšak ve skutečnosti