o klasičnosti v literatuře a o Obohacování
jazyka českého méně podnětná a zajímavá než pro
politika Posledních slov Frant. Palackého.
Oběma činy se stal Jungmann zakladatelem naší
tradice. Stvořil básnický jazyk, který jest posud
živ, a učinil to zpúsobem, který se při jazykové
tvořivosti ještě stále mwědčuje - teprve díla
napsaná touto básnickou řečí působí na nás
podnes dojmem kontinuity ničím neporušené.
Přemítaje v duchu romantickém o otázce klasičnosti,
eož l:'e mohlo zdáti jeho vrstevníkům příliš
smělým maximalismem, stanovil pro 'vždy náš
poměr ke světové poesii a vytkl jasnovidně,
třebaže za pomoci svých německých učitelú,
požadavek národní svébytnosti jako životní problém na·
šeho písemnictví, které se od cizích literatur učí,
" nimi soutěží, do jejich vývojové logiky se
včleňuje, ale při tom zůstává svým a osobitým.
Jungmannovské otázky se vracejí, byť nikoliv
se jménem svého púvodce vždycky znovu,
kdykoliv ~e přemýšlí o možnosti a podmínkách
národního písemnictví, u N erudy jako u
Krásnohorské, u Hálka jako u Vrchlického, u
Svatopluka Čecha jako u Šaldy. Netvrdím, že se s
Jungmannem všichni shodovali, ale o to, jak řečeno,
při zdravém tradicionalismu ani neběží: jsme
vděčni předchúdcům, kteří dávají otázky, aby na
ně potomstvo postupně odpovídalo.

Jungmann sám nebyl básník, ale dožil se toho,

18