pije drama severské, nýbrž že nás všecky unaSl
renesanční touha po kráse: což nemáme žíti tak
barvitě jako minulé věky, což nemáme
komponovati své pohyby do slunečnf záře a do úsměvů
přírody, což nejsme již schopni přenésti dekorativní
smysl z malířských atelierů do skutečnosti? Velká
výtvarná kultura, tkvějíCf kořeny již v otcovském
domě a posílená soustavným studiem obrazáren,
výstav a dějin malířství, opravňovala ji, aby na
otázky ty odpovídala kladně. Vmýšlejíc se do úloh,
představovala si scény v barvách, své pohyby a
postoje hledaÍa před reprodukcemi anglických
Praeraffaelistů, ve VÝtvarných hodnotách
Moskevského divadla nacházela neméně vnitřního štěstí
než ve vroucí dobrotě jejich niternosti. Toužíc takto
uspokojiti svůj smysl pro malebnou krásu, hledajíc
v umění velikých obrysů protiváhu k realistické
tragice každodenní šedi, Hana Kvapilová se
vrátila oklikou k Shakespearovi, zastavivši se na čas
s radosti u moderních pohádek symbolického
dostřelu, a ponořených do světel a barev osvobodivé
feerie. Shakespeare tragik rozhodně nepatřil k
duchovní její oblasti: tvrdá sila a ocelová určitost ji
v dramatě spíše odpuzovaly než přitahovaly;
animální pocit bezohledné vitálnosti příčil se jejímu
etickému smyslu; aristokratický dualismus dobra
a zla byl jejímu harmonickému nitru
nepřijatelnývystupovala-li s úspěchem a s posvěcenfm v
Shakespearových truchlohrách, ztělesňovala tam postavy,
v kterých všeobsáhlý genij tvůrcův hledal takřka
rovnováhu svého krutého heroismu; jejf Ofelie
v »Hamletu«, podobně jako Markétka v prvním
d.fle »Fausta« Goethova přímo vyvažuje plachým

208