ského socialismu a roku 1848, ale i živou osobní
účastí na soudobém životě veřejném; nebyla by
toho však dovedla, kdyby nebyla přistoupila
opravdová zralost umělecká. Tu lze sledovati i na tom,
jak nyní uměla zpodobiti také městský život ve
východních čechách, v Litomyšli neb v Poličce, který
dříve buď jen naznačovala ironickými poznámkami
neb podávala ve velmi matném a sentimentálním
líčení i tento dar kulturní evokace stupňován jest
ještě v »Dětech čistého živého« a hlavně v
»Drašarovi«, kde nejen stará Polička a Litomyšl, ale
i Beroun, Budějovice, Praha, ano i peštbudínská
evangelická fara vzkříšeny jsou nezapomenutelně.

Líčíc dějiště východočeských svých románů
nemusila Teréza Nováková spoléhati pouze na
vzdálené své vzpomínky a hojné své poznámky;
vracela! se od r. 1898 vždy znovu do milovaného
svého kraje. Zevním podnětem bylo, že, vybídnuta
Aloisem Jiráskem, přijala úkol, zpracovati pro
Ottovy »čechy« Litomyšlsko, Poličsko,
Lanškrounsko a Vysokomýtsko; mnohé končiny potud neznala
a úlohu svou pojímala tak vážně, že prošla
veškeré vesnice, samoty i většinu lesů těchto okresů,
německé a poněmčené obce v to počítajíc. Kdežto
dříve ji při národopisných pochůzkách provázíval
něžný choť, konala nyní své vlastivědné pouti s
nejstarším milovaným synem Theodorem, jehož
rozsáhlé vědomosti přírodopisné doplňovaly
historické i národopisné znalosti matčiny; v blouznivé
lásce k přírodě, v neutuchajícím zájmu o kraj a lid,
ve vytrvalém snášení mnohých nesnází, ba útrap,
byli si pokrevní putovníci rovni. Na zkušenostech
oněch cest zakládá se netoliko XIII. díl »čech«,

197