moci vodní. Milenci sejdou se v noci na skále
nad Labem, mají se viděti naposled, nebol
nazUří odvede dívku bohatý ženich; chudý milenec
žehrá na moc zlata. Ale v tom zazní k nim z
vody zpěv vodních vil, které jim slibuji slavné a
slastné lože svatební: milenci poslechnou, a víly
pletou nevěstě věnec z vodních nUí. Tato říše
vodních vil patřila k básnickému pokladu B.
Němcové. Ji předvádí jedna ze starších jejich pohádek
»Vodní paní«, vzniknuvší asi za vlivu báchorky
»Vodník« od Zvěřiny z Ruhwaldu44; na samém
konci povídky B. Němcové se čte toto půvabné
líčení: »Ale jak tam v hlubině bylo krásněl Když
přišly až dolů, vedla je vodní paní do svého
krystalového palácu. Stříbrný a zlatý písek
pokrýval stezky, po nichž se zelenokadeřavé vily
vznášely. Když vstoupila Kráska dovnitř, spatřila
uprostřed chladné síně, na zeleném koberci liliemi
a růžemi kolem posetém, krásného muže ležeti.«45
Na říši tu vzpomíná Němcová ještě v druhé
kapitole svých autobiograficky-symbolických »čtyř
dob«: líčení jest stejné tu i v obou baladách
»Vodník« a »Zasnoubení«. Ten kouzelný a tichý
svět pod zpívajícími vodami značí u B. Němcové
vždycky vysvobození ze zlé pozemské
skutečnosti, kde není místa pro šfastnou, dokonalou
lásku. Že básnířka tu čerpala z bezprostředně
bolestných zažitků svého . rozbolestněného srdce,
prozrazuje hádankovitá glosa rukopisného
sešítku: »Roku 1845. Na skále u Mělníka nad Labem.
- Vzpomínka na jedno drama ze života jedné
rodiny - (jakých se často naskytá). - Bylo to
v noci; a v Mělníce hořelo; stáli jsme nad Labem

126