kolí však jako mrtvé nauky teoretiku, nýbrž jako
živé a vášnivé výjevy plné individuálních hlav
postavené do ovzduší zhuštěného, nasycené
třaskavými plyny skutečnosti. Eliška Browningová
nerozumí jen sociálnímu patosu doby, v níž vidí
skutečně velikost a vznešenost, ona vládne i
uměním zpodobovati sociální její tuně a bažiny,
právě jako velicí prosaikové soudobí Dickens a
Carlyle.

Do těchto temně zpěněných vln nepohrouzila
Eliška Browningová jasné své perutí v »Auroře
Leigh« poprvé. Již r. 1844 vmísil· se její zpěvný
hlas básní »Pláč dětí« do valného sboru
anglíckých básníků protestujících proti krvavým
krutoslem nespravedlivého společenského zřízení a
zazněl tam štíhlou kantilénou vedle prudké
obžaloby, valící se ze »Zpěvů o zákonech obilních«
Ebenezera Elliotta, vedle útočné naléhavosti
Tomáše Hooda, skladatele populární »Písně o
košiH« i vedle patetické noty jiné básnířky
Karoliny Nortonové. »Pláč dětí« (do češtiny přeložil
Antonín Klášterský r. 1914) neúprosně stihá
výdělkářské násHnictví, jež z kvetoucích luk honí
děti do dusné tmy uhelných šachet a k věčně se
kmitajícím strojním koltim v přádelnách a které
nítí v drobných srdcích místo teplé důvěry v
Boha sHtovníka třaslavou hrůzu před němým pánem
nebes, podobným nelítostnému mistru
dílenskému. Protest déře se tu přímo z nevinných hrdel
a hrudíj stupňuje se chvílemi až v dychtění po
smrti, která jest vábným ukonejšením a provázen
jest, jakoby spodním tónem, snivou a nesmělou
touhou po přírodě, po hrách, po volnosti mládí,

93