kázní výměny názorů ve společnosti vysoké
kultury, což většině německých knih chybí a
způsobuje jejich těžkopádnost - chvílemi máme silný
dojem, že se berlínský kazatel přímo obrací ke
své krásné přítelkyni a ptá se po souhlasu jejích
hlubokých zraků. Možno snad říci i více.
čteme-li romantické projevy a knihy obou bratři
Schleglů, zejména ty, které povstaly za živé
účasti jejich milenek Karoliny a Doroty, okouzluje
nás překotný ohňostroj vtipu a paradoksu,
rozmaru a toužebnosti a připomínají nám
bezprostřední přítomnost ženy-romantičky. U
Schleiermachra však - a v »Řečech o náboženství«
největší měrou - převládá soulad, klid, klasičnost,
živly to, jež v něm posiloval právě styk s
Henriettou.

A přece na celé přátelství Schleiermachrovo
s Henriettou nepadá ni slabý pablesk milostného
vztahu, ač berlínský obhájce volné lásky vynikal
silnou polaritou erotickou. Oba přátelé ujišfovali
se opětovně ústně i písemně, že druh druha chtějí
chápati, ctili a stýkati se právě jen jako přátelé a
nikoliv jako milenci a usilovali o utužení tohoto
svazku. Proto vytrval tak dlouho, třebaže za
druhého pobytu Schleiermachrova v Berlíně, kam se
slavný již bohoslovec r. 1810 vrátil jako vůdčí
profesor nové university, prvotní kouzlo
vyprchalo, namnoze vinou jeho podivínské a nesourodé
ženy.

Ale hrdá a krásná Henrietta nebyla vždy
povznesena nad koketerii a nezůstala stále věrna
anglickému kultu přátelství nadsmyslného.
Někdy ji vábilo zahrávati mladými muži, které
dráž
63