roveň i nadějí a důvěr. Nad rakví Pekařovou jsme se
nemohli nadíti, že tak blízko jest doba, kdy se bude
národ utíkati pod ochranná křídla důmyslného
vyznavače svých dějin a starostlivého strážce svého bytí a
osudů. Nikdo - a vyslovuji to s plným přesvědčením
o jedinečně representativním postavení Vašeho
krajana a rodáka v našem národě - nebyl nadán
podobnou schopností vyslovovati a zároveň představovati
to, co nás všechny pojí v jednotu a tím zároveň
dodává síly čeliti nebezpečím a zkouškám dějinným.
Vyšel z kritického pokolení vědeckého, které spíše

'dělilo a lišilo a tím atomisovalo národní pospolitost,
české souručenství ducha a srdce, tradiční spojení.
Ale dobrým českýin pudem životním poznal záhy,
že v tomto arsenále poskytujícím zbraně a zbroje pro
kritiky naukového zkoumání a poznání, nelze trvale
bytovati. I vystavěl si svůj pevný hrad bezpečnosti a
síly na věkovité skále pospolité jednoty národní.

Odtud slavná Pekařova filosofie českých dějin o
národní myšlence, jež zakládá duchovní jednotu naši
s pokoleními, jež dávno vymřela, i s pokoleními jež
budou následovati, a v níž mrtví bez rozdílu dob a
kultur panují živým. V této myšlence národní nachází
Pekař živý princip všeho svobodného mravního chtění
a popříti ji znamená pro něho negaci toho, že
jsme byli a že jsme zvláštní individualitou mezi
národy. Z toho zdroje pryštícího z úzkostlivého
podvědomí českého hraničáře, temení Pekařovy hlavní
myšlenkové proudy, jeho kult jazyka i jeho
státopráv·nictví, jeho tradicionalismus a jeho selská
konservativnost, jeho pevná víra v lidový základ naší bytnosti,
především však láska k zemi vzdělávané tímto lidem,
bráněné jím v historických hranicích a posvěcené
jeho osudy.

91