cifistovou a humanistovou důvěrou v lepší příští
lidstva bez válek a v budoucí možnosti soutěže jen
k.ulturní, připouští přece jen v příštím vývoji svého
národa eventualitu, že bychom znovu dobyli končiny
ztracené a tasili pro ni meč i prolévali krev. A tu,
neočekávaně u nedávného básníka Písní otroka, zaznívá
vyznání: »Přisahám při Bohu živém, bych zvolal
hlasem kárajícím Zpět.«

Když jsme se před dvaceti lety zamyslili nad touto
skladbou a její odzbrojující tendencí, nemohli jsme
básníku národní energie nevytknouti, že nečiní
rozdílu mezi usurpací dobyvatelovou a znovuzískáním
území jedenkráte v khvdě ztraceného, že staví na
roveň staré dědice země a potomky násilných
výbojníků, že omylem přirovnává Cechy, kteří by se podle
právního nároku, ale brannou mocí hlásili o
poněmčené části svého domova, k maďarským utiskovatelům
na Slovensku. Mohli bychom sleviti z těchto výtek
něco v roce 1938, kdy německá država, ne pouze
jazyková, ale státní, byla posunuta o tolik na jih do
srdce země, kdy se Milešovka, Košťál, Radobýl octly
mimo naši vlast, kdy kopí sv. Jiřího bylo otupeno,
kdy nás zradila i nábožensko vlastenecká důvěra v Ta·
jemství, že »zachová nám zem tu plnou krás«? .Jest
skutečně moudré právě z básníka zbr<:>jné energie
otiskovati jeho výjimečné projevy odzbrojující
resignace, které mu v hodině pokušení, stihnuvší ho na
posvátné hoře našeptalo stáří, povolné k ústupkům
mravní hrdosti? Ruce, na Milénově titulní kresbě
symbolicky sepiaté, neměly by se modliti za to, abychom
nezašli ve své odvaze, dobýti svého, příliš daleko,
nýbrž za to, abychom v sobě pěstili a rostili sílu k
budoucímu vítěznému boji proti křivdě za právo.

26. XII. 1938.

86