znamenava, zapisuje, až z etnografického pronikáni
roste básnická inspirace pro povídkářku a až lidové
postavy tuhnou na psychologické typy. Před jejím

omlazujícím pohledem kvete v původní neporušenosti
Chodsko s lidem, který jest sám kusem přírody, i když
přítelkyně Havlíčkova dobře ví o hraničářském
poslání kraje mezi Domažlicemi a Všeruby, leží nad jejími
lidopisnými i povídkovými obrazy sluneční záře
pohody a klidu.

Jako letní a letmá turistika navštěvuje kolem svého
čtyřiadvacátého roku Elifka Krásnohorská z Plzně,
svého dočasného bydliště, vedle Sumavy také Ceský
les a stane zanícena na vrcholu Cerchova, aby se
svýma bystrÝma očima porozhlédla po chodském
kraji a postihla tak jeho ráz, smysl a poslání ve
výmluvné lyrické zkratce. Nezáleží jí mnoho na
podrobnostech, které se ztrácejí v národně historické
perspektivě odvěkého zápasu. Heroické city i se svými
patetickými krajnostmi se prodírají z hrudi, entusiasmus
obranný a zbrojný rytmisuje kovovou slohu o
statečnosti vůle na horském monumentálním pozagí,
Chodsko nabývá významu pro celý český národní zápas
typického. A tehdy s retoričností, hovějící duchu
doby, ale i trvalému nebezpečí situace, vznikají pádné
verše, které jsme čítali na význačném místě v
hraniční české Kubici, vryty do mramoru, jež se tam bohdá
po letech opět vrátí, neusvědčeny ze lži vzdornou
odolností chodskou: »Pokyd vy nám chcete řeč i duši
bráti - budem jako vojska proti vám vždy státi X
místo mečů hněvy, místo štítů vzdory - seřadíme
muže, seřadíme hory. - ha to spíš ty hory v nebes
dálku zmizí, - nežli řeč svú dáme za tu vaši cizí.«

25. XI. 1938.

81