rovala od Kovařovice přes Jindřicha k Zichovi, a což
teprve literatura. Nezůstalo jen při rázovitých
osobnostech, tkvějících tu kořeny a rodem, od Thomayera
po Čapka Choda a J. Fr. Hrušku, od Baara po Vrbu,
nýbrž přibývali k nim stále učeliví návštěvníci, kteří
dílem pronikavou intuicí, dílem v soustavném studiu
porozuměli duši chodského lidu, aby se stali jeho
básníky - stůj zde za všechny čestný Psohlavec z
kladského pomezí, Alois Jirásek, v jehož velkorysé a
prosté interpretaci žije čacký Jan Kozina i s celým svým
rodem v našich srdcích od dětských let jako prototyp
českého selství, dorůstajícího úrovně hrdinské.

V čestné řadě takových tvořivých přátel Chodska
nechybějí ani spisovatelky, na něž jsme si nemohli
nevzpomenouti, zasaženi neuvěřitelnou zprávou o velké
rozhraničovací křivdě. Obě, jedna před osmdesáti,
druhá před šedesáti roky, osvědčily se ženami
statečnými, obě ještě před Jiráskem, pochopily hrdinský rys
v povaze i v osudu Domažlicka, obě, vypravěčka
z boží milosti J básnířka kovového úderu, přiblížily
»Naše pod Čerchovem« trvalé a věrné lásce českého
lidu. Literární psycholog, který po Obrazech z okolí
domažlického, po Karle a po Pohorské vesnici vezme
do ruky knihu Elišky Krásnohorské Ze Sumavy s
jejím vstupním cyklem chodských básní, nemůže se
nezamysliti nad dvojím přímo protilehlým typem
básnického ženství, jak se rýsuje za těmito litreráními
projevy, zrozenými z citového entusiasmu dvou
mladistvých žen, zanesených pouhou náhodou na krátkou
dobu do Domažlicka.

Božena Němcová, genius srdce, přibližuje se
Chodsku pozorným, chvílemi až národopisným poznáváním,
trpělivě a účastně shromažďuje krajové i kmenové
jednotliviny, vnímavě se zabírá do lidové tradice,
za
80