hraničáři, obětovavší se za neporušitelnost státního
území, zavázali svou čackou smrtí nás všecky k slze
a ke vzpomínce, ale i k něčemu trvalejšímu a
vyššímu - k činorodému slibu, že nenecháme jejich oběť
marnou, jejich mladou krev nesmířeno u, jejich
mravní příkaz neoslabený nemužným a pohodlným
oportunismem. Jinak bychom nesměli klásti na jejich rovy
ani květiny, ani modlitby bez uzardění.

Odebéřeme-li se pak k hrobům svých rodičů a
sourozenců, žen a dětí, přátel a milenek, jaký šepot
našich rtů se smísí pak s tichounkým šuměním
povídající trávy a s měkkým ševelem padajícího posledního
listí? Těm, již nám byli nejdražší a jimž jsme
důvěřovali nejvíce, sotva zatajíme plachý projev
dostiučinění, že se nedožili, že odešli včas, že nemusí s námi
nésti podíl na ztrátě, na žalu, na pokoření. V jiné svá~
teční dny budeme i napříště v duchovém hovoru s
nimi čerpati sílu pro své zkoušky a zápasy z důvěrného
obcování s nimi, tázati se jich v duchu o radu,
bezpečiti se jejich souhlasem. Dnes o Dušičkách však
budeme jim přáti jejich hlubokého klidu a tichého,
byť trpného štěstí, že - se nedočkali.

30. X. 1938.

70