kého básnietví mistru českého jazykozpytu, Janu
Gebauerovi, nemohou se svěžestí měřiti s publikacemi
předchozími. Občas ovšem šlehne plamen skutečné
geniality v kritických neb historických projevech
jedinečného znalce, když mílovými kroky krátí po
vrcholech světového písemnictví, mluvě o jeho·
básnických představitelích ne jako epigon, nýbrž jako
sourodý duch. Miloval-li jsem jako chlapec především
Básnické profily francouzské, musím se jako muž
vraceti stále znova k Vrchlického úvodu k
Cervantesovu Donu Quijotovi, kde jedinečný znalec nejen
slovesného umění, ale zároveň lidského srdce a osudu,
promlouvá jako moc maje.

V dobách osobně nespravedlivého, třebaže
vývojově nutného kritického boje proti Vrchlickému byly
proneseny závažné výtky také proti jeho literárním
studiím a podobiznám. Byl jim vyčítán nedostatek
pevného stanoviska názorového a hodnotícího a jako
eklekticismus a diletantismus odsuzováno to, o čem
on řekl sám, že » jest těžko stavěti se dnes, kdy tolik
dojmů a proudů cizích na nás odevšud dotírá, na
cimbuří jediného dogmatu, jediné teorie.« Bylo namítáno
dále, že Vrchlický ani v tomto eklekticismu není
důsledný, nýbrž že svou chápavost a nepředsudnost
občas zeslabuje dogmatickými stanovisky
estetickými. V jeho studiích, a to i v nejvýznačnějších,
pohřešován jak zřetel k ideové náplni děl, tak ke genetické
a vývojové souvislosti. Dozajista tyto stati, namnoze
improvisované a skoro nikde nespiaté ve vyšší celky,
nemluví ani o estetickém mysliteli, ani o duchu
filosofickém, ani o historicky prohloubeném odborníku.

Ale zato i z nich se hlásí pravá podstata Jaroslava
Vrchlického: velké básnické srdce české, které
vyjadřuje vznešenou touhu svého kulturně opožděného

46