kou, ale výhradně s hlediska ideového a v genetické
souvislosti s evropským, zvláště německtm .:vývojem.
Vrchlický kladl důraz na tradici, avšak osvětloval a
hodnotil ji především esteticky, nezapomínaje ani na
stránku formální a snaže se osobitost básnických
zjevů postaviti proti jejich souvislosti a závislosti na
vývoji ostatním. Tím jsou jeho studie o Kollárovi a
~afaříku básníkovi, o Celakovském a Erbenově
Kytici, o Nebeském a o Nerudovi nejen dobově památné,
ale trvale cenné, a třebaže některým z nich, na pří ~
klad o Kollárovi a Svatopluku Cechovi psychologicky
a esteticky nedala budoucnost úplně za pravdu,
předešly jiné naopak další vývoj. Vrchlického
hodnocení básnického významu Nerudova od podivuhodně
správného srovnání s Někrasovem í kritické reservy
k přeceňovaným Písním kosmickÝm zachovává si po
všech změnách vkusu a názoru svou platnost. Od
Vrchlického rozboru formy Kollárovy a Erbenovy
vede přímá cesta k Fischerově psychologii básnického
tvaru, pro niž autor razil šťastný výraz Duše a slovo, a
v úvodních odstavcích o Kollárově díle básnickém
Jest in nuce napověděno pojetí obrozenského
klasicismu, k jakému se došlo v českém literárním dějepise
o čtyřicet let později. Jsem hrd, že mně bylo přáno
navázati přímo na podnět velkého znalce světového
básnictví a vřaditi mezi osvícenství a romantiku
periodisačně období klasicistické.,

Soustavný literární učenec, který se v těchto
statích ujímá vždy rozhodněji slova, nepohybuje se
však s touže jistotou jako intuitivní vykladač a
básnický proživatel slovesného umění, a proto poslední
dva svazky Vrchlického rozprav literárních s mono·
grafickými články o Parinim, Vignym a Carduccim,
které nedlouho po své padesátce věnoval mistr
čes
45