lyriky a kritiky, poesie a filosofie, Bourgetovi neb
Anatolu Franceovi, prozrazuje mnoho z jeho
vlastního duchovního ústrojí.

Všude kreslí Vrchlický jen osamocené podobizny,
nezapínaje osobnosti do dějinného řetězce
vývojového a nedbaje naprosto ani o filiad ideí, literárních
tvarú, motivú a směrú, takže se jeho výhradní
pozornost upíná k básnické individualitě; jeho jedinečným
darem, podmíněnÝm širokou vnímavostí, bylo, že
vedle sebe a za sebou dovedl chápati a vykládati
oRobnosti co nejrozličnější: byl proto viněn z kritíckého
eklekticismu, ano z těkavého diletantismu. Ráz poesie
jednotlivých básníkú vykládá často z osudú
životních; velký zájem věnuje slovesné formě, jejímž sám
jest jemným znalcem; celkem však vypráví o svých
sublektivních dojmech z básnických knih, snaže se
místy pronášeti soudy, plynoucí z jakéhosi
estetického dogmatismu, kolísajícího mezi klasičností a
romantikou a odvráceného odmítavě od realismu.
Nepřekonal tedy úplně kritiky esteticko-dogmatické,
u nás výrazně zastoupené Durdíkem, a jakožto žák
literárních kritikú francouzských utkvěl na rozcestí:
přijal ledacos od kritiky životopisné, jejímuž mistru,
Sainte Beuveovi, se upřímně podivoval, ale nezústal
nedotčen ani kritickým impresionismem A. France a
Jul. Lemaitra, o nichž mluvil s nadšením. Naproti
tomu tak zvaná kritika vědecká rázu sociologického,
založená Tainem, k jehož upřímným ctitelúm
Vrchlický náležel, ležela úplně stranou jeho povahy: jenom
vyjímečně pracoval metodou genetického literárního
dějepisu a to celkem primitivní. To platí nejen o
Básnických profilech francouzský"ch, ale i o obou
svaz·cích Studií a podobizen, do jejichž druhého svazku
zařadil památnou sebeobrannou stať Diletantismus

42