kulturním světě, a my v přítomné době chápeme
počin teh jako velký vítězný výboj našeho kulturního
odněmčení, souběžného s obrannou politikou
protiněmeckou. Máme snad za změněných poměrů
politických odmítati a odsuzovati tento závažný a
důsažný převrat zároveň duchovní i národní? Máme snad
při svědčiti těm, kdož tvrdíce, že Čechy náležely vždy
do kulturní sféry německé, dekretují, že neměly práva
z ní se vymaniti a jestliže se vymanily, že to bylo
k jejich neprospěchu? Odpovídám krásnými slovy
našeho ušlechtilého francouzského přítele, básníka
Duhamela: Padla-li pro nás Maginotova linie, nesmíme
dopustit, abychom ztratili linii Descartovu, linii
Victora Huga, která pro nás, jako pro celou Evropu,
znamená úsilí o skutečnou klasičnost, to jest o míru a
rovnováhu, o kritícký a jasný smysl pro řád a jednotu
v díle myšlenkovém i uměleckém. A dodávám se vším
důrazem: svobodu naší kulturní volby nesmí nám
nikdo brát, rozhodování naší duchovní· orientace je
právo nezcizitelné.

Na této frontě bojoval již v polovici sedmdesátých
let Jaroslav Vrchlický, nejen jako básník a
překladatel, nýbrž také jako literárně historický a kritický
vykladač poesie převzal tu mimoděk úkol vypadlý
z umdlených rukou našeho prvního srovnávacího
badatele literárního V. B. Nebeského. I obě hlavní
překladatelská díla mladého tlumočníka francouzského
básnictví, Básní Viktora Huga a Poesie francouzské
nové doby, i důležité přebásněni italského klasika
pesimismu. G. Leooardiho isou doprovďzena úvody
nebo doslovy a poznámkami dobře informovaného
tlumočníka; o Leopardim vydává nedlouho potom J.
Vrchlický svou první literárně historickou
studiknižní. V těchto pracích, zařazených do proslulé
kni
39