oktavánově bratrovi důraz, s jakým ocenil Karolinu
Světlou a v ní proti lidovému spisovateli Františku
Pravdovi postavil tvůrčí básnířku. Mladistvý Emil
Frida, který nemohl ještě znáti cizí kritické metody
a individual1ty, karakterisuje a kritisuje po svém a
nepřiklání se ani k jedné z tehdejších obou
významných kritických osobností domácích, ani k Janu
Nerudo vi s jeho postupem, podřízeným potřebě
žurnalistické a národně výchovné a obranné tendenci, ani
k Josefu Durdíkovi s jeho deduktivní metodou
estetického formalismu. Víme, jak si Jaroslav Vrchlický
později obou těchto mužů vážil a jak oceňoval
význam jejich kritické činnosti; jest hodnější podivu, že
se dovedl již jako začátečník ubrániti jejich vlivu.

Literárně kritických soudů v dopisech Vrchlického
z doby universitní a hofmistrovské a hlavně z obou
let italských pak přibývá a jeho rozhled po světové
poesii se stále rozšiřuje, ale jeden rys se stává více
rozhodujícím: vlivem soustavné četby i studia
odborné literatury, ve stycích s Arnoštem Denisem,
působením pobytu italského a snad i duševním zásahem
milostné přítelkyně mladého poety, 20fie Podlipské,
jeho zájem, vkus a posléze i básnický sloh se
romanisují. Překladatel V. Huga, G. Leopardiho a Danta
úplně zdomácňuje na duchovní půdě francouzské a
italské, roste na vzorech, do nichž se vžívá a jež
překládá, osvojuje si jejich rétorický, dialektický,
barvitý, ale zároveň monumentalisující sloh a láme tím
dosavadní českou tradici básnickou. A protože se
v této době mladistvé geniality stává representační
osobností českého básnictví, strhuje básnický vývoj
svého národa za sebou. Salda nazval v Duši a díle a
jistě nikoli neprávem tento krok Vrchlického, a co za
ním následovalo, největší posud revoluci v českém

38