ve ch ... byla tu nemocná jeho duše ... ne ličená nebo
studovaná, ale celá, živá, zjitřená jako pod silnými
skly správného drobnohledu.«

A zde se vrší zdánlivě paradox na paradox. Již
tehdejší fanatik slohového individualismu, jenž skladbu
i metriku, národní konvencí i mluvnickou přesnost byl
hotov obětovati osobní a osobité výraznosti,
vysvobozoval se z rozporů uměleckých, ba i životních kultem
a heroismem dokonalé a definitivní formy, absolutního
slohu, přísného flaubertovství. Nic nedovedlo nikdy
později přehlušiti tohoto hlasu, deroucího se odkudsi
z nejhlubších propastí duševních jistot a
prozrazujícího vnitřní prazkušenost kohosi, kdo vsadil celé bytí
odvážně a sebezapíravě na jednu kartu, kde krví jest
napsáno heslo: věrnost slovesnému umění. Tento
motiv zvučí a zpívá tl: Šaldy dnes právě jako před
pětadvaceti lety: na konci »Duše a díla« vidíme jej
skloněna v obdivu před týmž Flaubertem, který byl
uměleckým bohem jeho mládí a zaměstnána zbožnou
analysou motivických i psychologických kořenů téže
»Výchovy sentimentální«, již vždy miloval jako kus
živého osudu a vždy prohlašoval za uskutečnění svých
požadavků na román.

Najdou se v »Duši a díle« ještě jiná vlákna,
souvisící s motivy prvního tvůrčího období šaldova. Tehdy
byl upoután rozkladem fran,couzského naturalísmu
prvky duchovějšími, živly hrdinštějšími, potřebami
etičtějšími - a odtud temení patos, s nímž i ted hodnotí
Zolu a jeho odpadlíka Huysmanse, dva básníky, kteří
dnes mu říkají jen zcela málo, a kteří před lety se mu
jevili zlými můrami, vssátými do unikající krve
evropského člověka. Sem náleží svýmí prakořeny snad i
nekrolog Viléma Mrštíka, tónem nejodmítavější studie