závazností, individualismu a etiky, vůle a osudu. Jak
přísný to učitel energie národní, jak nepřístupný
pohodlným kompromisům, jak obrněný proti krutovládě
fráze a proti svodům citlivůstkářství!

Mýlil by se každý, kdo by v patriotické lyrice
Sovově, která od meditace povznášf se až k řečnické fuze
a od invektivy rozkřídluje se až k prorockému vidění,
hledal pouhou odpověď vznětlivého sensitiva na
otázku, již mu nahodile, ale naléhavě klade plynouCÍ či
vzbouřená chvíle; daleko, daleko hlouběji ~kryty
jsolkořeny Sovovy poesie o národu a pro národ.

Již v časných knihách Sovových zaslechne ucho
pozorné a citlivé dvojí dialog básníkův, rozhodující o
samém smyslu jeho života. V hodinách soustředěné
samoty a citového posvěcenf mluví Jihočech Sova se
svým rodným krajem, mimonáboženský básník se zemí
Husovou a Chelčického, sensitiv horoucího srdce s
kolébkou ref,ormační myšlenky, moderní hlasatel
činorodé vůle s mrtvou půdou ponořenou v tvrdý spánek.
Jest možný návrat k domovu, do údolí všech údolí,
k teplé hlíně, kde" tkvěly jeho první kořeny rodu a
mladosti? A s bolestí odpovídá si Antonín Sova: bez
sebeoklamání není návratu.

Tu však snuje'se dialog druhý, jenž začat v»Květech
intimních nálad« nedozněl jistě »Zápasy a osudy«,
dialog s Prahou, kam vypial básník korunu svého ži.
vota a svého díla, dialog, v němž slova břitkého soudu
a přísné bolesti přecházejí ve vyznání lásky' a v šepot
naděje v odboj a vývoj, v příchod lepších zástupů,
které přejmou pochodně z našich rukou, aby je
podávali věčnosti. .. P'raha; kde odehrálo se básníkovo'
» Vzbouřené Mužství a Poznání, Láska a němé
Pokání«, roste ve visionářský symbol národní důvěry