kladné a tvůrčí, možnost rozdávati a oblažovati, dar
křísiti a podpírati při pochodu, umění raziti cesty a
zázračnou moc měniti kameny v chleby. Ze souhrnu
těchto požadavků rodí se Sovova slastná: utopie, říše,
kde kraluje Duše, a kde perlí ise Studny Naděj í, slovem
jeho údolí Nového království.

Ale tu probouzí se Sovova Kritika a klade své
torpédo pod koráb rozjetý do optimistických moří
Budoucnosti. Kritika ta jest důsledný výraz jeho
individualismu; obrací se podvratně proti hromadným
programům, soudí neúprosně lichost společenských
reform a davových útvarů, stíhá sarkastickými
poznámkami hospodářský a státní meliorism, pokud není
vykoupen přerodem mravního vědomí ... Kritika ta za·
chránila Sovu před tím, že se nestal pěvcem
socialismu a tak zachoval svůj dram~tický postoj k životu.
Plesný a jasný chiliasmus »údolí nového království«
mohl leckomu se zdáti socialistickým proroctvím,
třebaže individualistické kořeny těchto hojně rozkošatělých
nadějí jsou nepopěrny. Antonín Sova postaral se však
sám o ,kritický korektiv, jímž jsou »Dobrodružstvi
odvahy«, kde čtou se přísné verše výstižné sebeobžaloby:

»My vrátili jsme se po bouři jarni a setmělé noci

z těch světů, kam hnala nás mladosti viťhřice
nespoutaná.

A vesla jsme složili na břehu, majice žhavějši touhy
po marném hledáni světů, jež nikdy.se nezjevily ... «

Etickou inspiraci má také Sovova lyrika vlastenecky
politická. Jako jeho tvořeni vůbec jest cele odkloněno