tónu. Zachycuje jím náhlé setkání, při němž starý,
šedivý a zklamaný poeta lže mladé, krásné a výbojné
přítelkyni o svém stavu, až stisk ruky při rozchodu
oba zrádně demaskuje. Maluje jím v něžné technice
pastelové miniaturní, podobiznu krásné ženy, která
obnaženou svou vnadoU! plenila klid jeho mladosti.
Zpívá! jím měkce melodickou elegii o hodinách,
které jdouce »za sebou bez proměny, proměn
nesou celý klin« a přece zří člověka vždycky
osamělým. Neb konečně zhušfuje tento stil v hluboký
obraz o vábícím stínU! všech laskavých stromů, pod
nimiž sedává bledá dívka, nazvaná Samotou a lákající
neodbytně:

»J en svěř se jí a zahrne tě celá,

dnes Láska, zítra Smrt se bude zvát;
tříš( jabloňových květů na tě $Chvěla
a šeptá mdle: Pojď, hochu, čas je spát,

jSem stín již poslední - ó, chtěj se vzdát!«

Pouze výjimkoU! zazni v knize i jařejšF tóny
mužného rozhorleni, bojovného útoku, lyrické polnice; není
bez významu, že v nich jde o boj obranný, nikde
o ofensivu smyslů, myšlenky - básník jest životem
umdlen a vyčerpán. Jaksi cizorodě zacinká v této
popelcové knize svými rolničkami poetův rozmar,
využitý též tentokráte za princip formální: jakoby
nahodou intonuje Ecclesiastes villonskou rozkošnou
baladu »pro domo sua« s paradoxním 8.J nezcela
ďoloženým refrainem: »Jsem vždycky týž, nech! stokrát
měnfm
masku!«
Zcela samostatnou skupinu skládají v »Meči
Damoklově« lyrická čísla, jimiž dovršuje se v díle Vrch-