kého vyprávěče provázel náladový malíř důvěrných
zátiší a hromadných scén, tak předmětný klid
badajíci!ho a oživujícího historika se snoubí se srdečným
zájmem lidsky teplého člověka - tvůrčí síly, z jejichž
souzvuku se rodí historická kronika románová, byly
při vzniku Jiráskova Temna v šťastné rovnováze.
Alois Jirásek nechtěl se nikdy spokojiti těmito
složkami, nýbrž snažil se do svých děl vložiti ještě něco
více: hlubokou a vřelou sympatii, která se přímo obrací
k čtenářově vůli a jest schopna určovati jí dráhu a
směr. Za národně výchovnou tendenci, již uložil svým
knihám, vždy platil spisovatel ochotně a radostně
vysokou měnou láskyplného účastenství s osudy a
zklamáními, s touhami i s bludy všech vůdčích hrdinů.
V Temnu', podzimním díle zralý'ch let, ukázal zvláště
jasně, že věcná: předmětnost rozvážného historika a
klidná spravedlnost básnická nemají pranic
společného s bezzájmovou lhostejností ... bedlivý čtenář ne.
může býti na rozpacích, které straně patři auktorovy
sympatie. Arcif dlužno dodati: toliikočtenář český.
Leč právě jen na něho pomýšlel Alois Jirásek, věda,
že vycíti, která brachylogie a zámlka značí zajiknutí
vypravovatele, jenž pro dojeti nemohl mluviti dále a
že najde, kde pod stručností úryvkovitých vět jsou
zadrženy slzv. Řfká-li se - a jistě právem, - že
čtenář teprve dobásňuje knihu, může býti Alois Jirásek
tentokráte bez obav.

Jeho románu dostalo se však ještě spolupracovníka
jiného, na něhož nemohl při tvoření Temna pomysliti
a nad nějž se nemohl nadíti součinitele mocnějšího a
účinnějšího: převratné a hrozivé události dívají se
přes rameno čtoucímu do knihy, jež vyšla roku 1915.
Jsou příchodem hlubokého temna, jsou mračny a stíny