toda genrová, která v osvětlení drobných scén staví
figury, kam spisovatel právě potřebuje.

Ničím není nová Jiráskova kronika méně než
skladbou freskovou, jak nazval ji a příbuzná díla auktorova
častěji nerozum povrchních chvalořečníků. Fresko
nežádá si pouze mohutné šíře, mnohosti postav,
velkých postojů utrpení a mučednictví; podstata jeho
jest jinde: v přísné komposici podřízené především
záměrům architektonickým, v potlačení všeho
podh.dného, v rytmu linií, které zhušťují, krátí, typisují
lidský osud. Kouzlo Temna jest opačného způsobu.
Vítězí v něm nikoliv stavitel, ale malíř; nikoliv umělec
velkorysé kresby rozvržené přesně v prostoru, ale
teplý, důvěrný, detailní mistr koloritu a temnosvituj
nikoliv tvůrce, jehož výtvor chce býti pozorován z
dalekého odstupu, ale intimista holandské povahy, který
si od diváka žádá zasvěcení citového, účasti oka
i srdce, ano kusu osobního zaujetí. A nečeká toho
všeho, tuším, nadarmo.

Temno vyvrací každou stránkou domněnku, jakoby
Alois Jirásek byl z umělců, kteří' lety pozbývají
zrakové svěžesti, naopak vzácné kvality malířské jeho
historického obrazu dosvědčují, že bystrost
pozorovatelovu doplňuje ve vzrůstající míře neobyčejná kul~.
tura výtvarného zření. Nad celým dílem v
podivúhodném ladění atmosférickém klene se hluboký a
dusný soumrak zvýšený přísným a hrozivým
příkrovem černých mračeni jako temné stíny rýsují se v
tomto chmurném ovzduší postavy, a nejinak než na
malbách Ruisdaelových zahaleny jsou veškeré obrysy
krajinné chumáči mlhavých temnot - tato zamračená
nálada pozdního beznadějného večera spíná v mocnéID
účinu symbolickém celou knihu v je.notu. Na místech