sie (skutečně jen staré?): hmotná kultura porušila
většinou ryzost srdce, touha vyrovnati se šlechtě
odcizila měšťany národu, marná ctižádost společenská
otupila smysl pro čest mravní; tito patriciové, ochotní
sloužiti každému pánu a hrbiti se před kdekterou
vládou, přestali ze všech stavů nejdříve cítiti a smýšleti
česky - zasloužila by Praha, představována pouze
jimi, aby slula srdcem čech? Alois Jirásek seskupuje
kolem těchto hrdých sládků, nákladníků a konšelů
lidovější a jadrnější vrstvy pražské; jsou to přátelé,
hosté a příživníci Březinova domu a pivovaru,
studenti a malíři, řemeslníci a pomocná chasa, úřednicí
a písaři, vojáci z řemesla a jich žvatlavé ženy, celé to
neklidné hejno rázovitých, směšných a pitvorných
figurek, z nichž p1receptor Jiříkův a hudebník Hubátius
i oba »blíženci«-komorníci Ignác Fileček a Filip
Sameček prokresleni jsou se zvláště rozkošnou
názorností detailu. V evokaci staropražského lidu ukázal
Jirásek p:a novo, v čem vlastně spočívá svéráz a úspěch
jeho povahokresby. Není nikde štastnější než může-li
prováděti drobné to umění srdečného genristYi tyká si
důvěrně se svými postavami a postavičkami, provázi
je po úzké hranici mezi komikou a vážností, odhaluje
dobrodušně pod krojem kasty a povolání prostičké a
tklivé lidství; oplývá vřelým a nevinným humorem.

Nechce však, aby zde bylo těžisko Temna; román
neměl býti ani studií mravů staropražských ani' idylou
~ných hnízd zemanských po venkově - toto vše
tvoří spíše jen ornamentální arabesky, časovou
dekoraci, průvodní detail. Jádrem knihy jest vítězný boj
jesuitů s kacíři: z těchto dvou táborů vyvolil své tra·,
gické prota.gonisty.

Hluboce temné, jakoby zakouřené barvy těžkého ná-