nepředpokládala u posluchačů nic více než zájem,
pozornost a povědomí souvislosti, skládal tu před
universitním posluchačstvem z drobných, namnoze i
podružných detailů svoje mosaikové a přece celistvé
obrazy jednotlivých slovesných genrů v dějinném
jejich vývoji. Shodně s Jungmannovou »Historií lite·
ratury české«, která v té příčině opětně připíná se ke
vzoru Dobrovského, vzal Gebauer za metodické své
dělítko praktickou poetiku a rozvrh literatury dle
oborů; v tomto velkém rámci, v němž však namnoze
ztrácí se duševní svéráznost jednotlivých period
literárního vývoje, dovedl nalézti Gebauer soulad mezi
knihopÍJsnou zevrubností a karakteristickým výbě·
rem, do něho vešly se mu údaje životopisné právě
jako detaily kulturně dějepisné. I probíral Gebauer
osamoceně dějepisectví vedle epiky duchovní, epiku
světskou: vedle lyriky, literaturu náboženskou vedle
poesie tendenční, cestopisectvf vedle památek
mluvnickýcha slovníkářských atd. Novým shrnutím české
slovesnosti až do národního obrození, přesnými
kn.ihopisnými údaji, stručnými skizzami obsahu,
přehledností výkladu vynikají tyto Gebauerovy akademické
přednášky všecky; ty pak z nich, jež buď zabývají se
předměty Gebauerovu zájmu zvláště milými, jako
Alexandreidou a Tomášem ze ŠHtného, neb jež mají široký
podklad ze srovnávacího dějepisu literárního, jako na
př. úvahy o zvířecí báji a bajce, o rytířských kruzích
epických, stojí hodnotou nejvýše. Celá: sta posluchačů
GebauerO'Vých děkuji těmto universitním výkladům za
přehled a orientaci v složitém bludišti našeho starého
písemnictví'.

Úvahu o Gebauerově významu v české historii
literárni dlužno doplniti několika větami o mocném vlivu,