lučně: »podle lidstva reků kolem něho, praporu dle
na!d ním červeného.«

Pos,ledni hásnic'ké slovo Nerudovo »Zpěvy páteční«
navazují přímo tam, kde přestala mladi'stvá lyrika
politická »Knihy veršů«, avšak na její skeptickě zápory
odpovídá Neruda na prahu hrohu nadějnými klady.
Kdežto druhdy vinil náš zápas za všelidskou svobodu,
že bídně přivedla národ k hrobu, volá nyní, naopak:
»ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě
vznese násl« Meissnerovská idea, že národ náš
obětoval se za lidstvo celé, jež pronikala básní »Ve
východní záři«, nabyla nyní nezapomenutelného výrazu
v tklivém messianismu zá,dumčivé skladby >>V zemi
kalichu«: jen v zemi trpké, jižto »tvrdý kámen hor jako
kalichem by kol dokola vroubí« mohla vzniknouti
truchle krásná háj, že »pán Kristus denně sebe znovu
obětuje«. Smíme, jak děje se pravidelně, pokládati
tuto báseň za projev Nerudova uvědomělého
pochopení refonnace husitské, kališnictví táborského?
Pochybuji o tom. Messiáš'Ské če:šství Nerudovo, k němuž
vyS\pěl z všelidského liberalismu, mohlo by stejným
právem býti pojímáno jako příklona 'k mystice
katolické, jakou shledáváme na př. u polských básníků.
Kdesi hluboko, na dně bytosti dříme u Nerudy
instinktivní příchylnost k naší náboženské minulostí, nikde
se nestává však rozhodným, uvědomělým
přesvědčením. Mimoděk kmitne se ve chvíli, kdy Neruda chce
charakterisovati povahu českého lidu, husovský rys:

»Dnes jasný učitel, jenž lidstvo k n'ebi zvedá  
a zítra mučedník zas luze ve psí daný.«

Mimoděk v památném lyrickém re-liefu >>V e lví