Zde ocitá se Neruda po prvé na půdě Meissnerově,
z níž pak r. 1862 vyrůstá háseň "Žižkova smrt«
(SXXXI!., str. 58-60) 3; se žižkou klesá námd, jenž
až k umučení se obětoval pro svobodlu lrid1stva a
nastupuje u národů zašlých stráž mrtvých; celý národ jest
Sirotkem po Žižkovi; avšak v době noV'é, kdy dorůstá
svého mužství, a kdy chystá se znovu postavit v čelo
národů kráčejídch za svohodou,dojista najde Žižku
nového. Spor minulosti a přitomnosti jest překonán,
velké dějiny husitské, pojaté v duchu liberálním, jsou
zárukou větší budoucnosti; básník s důvěrou může se
k nim obraceti vždy, kdykoliv hledá příklad činorodé
vůle" charakterní ryzosti; Hus a Husité stávají se
vzory při národní výtChově.

Po desetiletí jest to nikoliv Neruda básník, nýbrž
Neruda národní pedagog, kdo zabývá se studiem
Husovy osobnosti a jeho významu.

Mineme-li rozmarný žertík zábavného satirika z roku
1862, kde v málo vkusné úpravě "beseci.ního čtení«
"pamduje, tuším, Hoflerovo výlučně národnostní
po
jetí husitstvt,4 setkáváme se u Nerudy s Husovou
poistavou po prvé v souvislosti překvapující - ve
výJvarném referátě. Souběžně s německým básnictvím,
které v liberálním období opěvovalo rádo hlučné a
pohnuté události z dějin za národní, společenskou a
nábož·enskou svobodu, pokoušelo se také malíhtví
německé o podobný cíl: v honosných, hromadných
výjevech účinně spořádaných a duchaplně pointovaných
zobrazovalo proslulé hrdiny záJpasu o uvolnění Iřel:.
stva, horujíc a povzbuzujíc tam, kde malíři romantičtí
kořili a modlili se v pokoř,e a u vytržení. Z těchto
umělců, soustředěnýoh hlavně ve škole diisseldorfskéj~
jest pro nás Karel Bedřich Lessing nejpamátnější; jeho