m.yslitele Ludolfa Wienbarga: bezcenna jest minulost,
která nevytvořila příznivých podmínek pro přítomnou
dobu:

»Co mám zapět! Mám pět otců slávu,
mám o slávě předků ZQ'zpívat?

o dobách, v n~chž líd nťiš ješt'ě uměl
pro sv'Obodu krev sv.ou prolívat?
Nesmím myslit na ty boje slávy,
nesmím myslit na tu velkou dobu,
svoboda, již národům jsme dali,
bídně přivedla náš národ k hrobu! «

Leč Neruda krok za kt'lokem upouští __
~_d.-1QllQÍQ,~krai:ního odp()T!LkP.il~-~IQ:~tLa k dějin~ dospívá zvolna
k - názoru, jejž by bylo možno s Nietzschem vymeziti

jakožto ocenění monumentálního vý~.n..~!!!:1,! ht~.!Qrie_~
_
děfínyr(;~~ě~~jí-~á~;-·abychom·~···;t~lí minulosti
hodnými a abychom čestně pokračovali v tradici svých
předků. Zde Neruda mladoněmecký protihi.storism
překonává jinou zásadou téže školy, kultem krásného
veřejného činu. Již z pozdě'Íšfho dozpěvu k oné
mladistvé básni: programní vyslechne pozorné ucho tento
nový tón; proti »naší luze zmalátnělé« staví Neruda
charakterní ob:raz hrdinů velké minulosti a to v
barvách, jež nepřipouštějí pochybnosti, že básníkovi
tanuly na mysli doby husitské:

»Ó slavná druhdy mužův mys:! smělá,
jež pro myšlenku svět sám zbořit chtěla,
jež slabou ženu silou rozjařila,

že hrdin'ami muže obdařila

a dcery dala, jímžto doba skvělá
i krví pobarvila bílá těla!«