protestantským a krajní snášenlivosti interkonfesijní,
mezi obecným ideálem humanitním a přísnou morálkou
křesťanskou, kone'čně mezi reformačním V'ědomím
protestanta a národnostní myšlenkou zbarvenou slovansky.
Avšak vroucnos-t tónu kazate1ova, jenž stále zůstává
v důvěrném vztahu s dušemi zbožných posluchačů,
vznešené vědomí mravního poslání, slovanského kněze
uprostřed maďarského nepřátd'ského světa, hlavně
pak plnost a opravdoV'ost os,obnosti, která nejlepší
stránky svého lidství vkládá též do činnosti kazatelské
~ to vše pojí ve vyšší, přesvědčující jednotu Kollárovy
projevy.

V nich velmi často vraci se řečník k oblíbenému
svému tématu, které v mládí naznačil slovy: »my jsme
dali Uhrům Zrinyho, Němcům Husa a Vlachům
Koperníka«: německá i švýcarská reformace j sou dcerami
náboženského hnutí českého, které razilo dráhu a
usnadnilo cesty následovníkům. Nyní r. 1843 nachází
pro svůj názor velmi VÝmluvnou '-formulaci: »Nejen
Hus a Jeroným, ntbr{~;fý'~ář-od 'Česk§obětovar~~ .
·s"Zllmi····na •.•• ··veHkém ··oHáfr·r-efo·r~~~ě~"-SlovemněJp~:·
nější,P~~jh~fně1ši, nejpodstatti:ější jak tělesný tak
duchovní podíl na reformaci mě'l náš národ« (II, 699).
Kdežto pak Kollár nedoceňuje vý:zmamu Viklefova pro
náboženské hnutfajehoy1.iYllIla hUšÍfštY{č~ské,()pa:

Kule-·čiřslo-tvr~-ě~í, . Ú·· Luther téměř témuž učil, čemu
jeho před,chůdce Hus; zde, i v domnění o souvislosti
východní církve, dědičky Methodějovy, s husitstvím,
Kollár nestojí na pevné půdě historického poznáni.
Též v nejdelším 'svém kázání o Husovi, pr-osloveném
při památce reformace, jsou Kollárovy vědomosti o
Husovi velmi kusé a nesou stopy zlomkovitého a
nejistého poznání našich dějin reformačních před Pa-