né i pozdní ren~issance, stejně jako svěží zájem
národopisný, třebaže mu většinou se dostalo dobře obeznalých
průvodců místních, přece jeho popisy měst nemají
zvláštní názornosti. Pod nahromaděnými detaily ztrá.cJ
se jednotný ob~~.5 -'dějinné výjevy, na něž klade se
důraz, nevystupují životněj to, co jmenujeme duší
města, zůstává němo. To platí i o velmi zevrubném
popisu Kostnice, postaveném takřka v čelo cestovní
kroniky. Jan K'ollárhledá všude v KostniciMJ!ltJ::~_.Jana
a seznamuje nás s mnohými místními i starožitnickými
stopami jeho pobytu i mučednictví, přes to však ani
necítíme Husovy přítomnosti ani nebloudíme Kostnicí

;KV. st.oI~!k..Jen jednou procitáme ze střízlivého
naladění, v něž nás suchý výčet jednotlivO'stí uvedl, není
to však Kollár básník, kdo nás z něho vytrhuje 8
Kollár kazatel předstupuje před nás. Před dřevěným
Husovým žalářem v přítomnosti několika Angličanů
a Sasů Kollár postoupí doprostřed síně a s pohnutým
srdcem řekne veřejně: »»Hle, na tomto míst·ě stál
někdy ten nejčištěj ší a nejpe,vněj ší charakter slavj
anský.«« Projev ten má platnost skoro symbolickou:
kdežto Kollár poeta dov·edl o Mistru Janu Husovi
pověděti tak málo, poučuje nás o něm vřele a .obsažně
Kollár jako duchovní- řečník.

Kollárovy peštské »řeči k napomožení pobožné
národnosti« nejsou dílem hlubokého náJboženského
myslitele, který s úpornou důsledností zápasí o svého Boha a
svou přesnou duchovní pravdu a jenž buď zdůvodňuje
si osobním přemyšlením zásady své církve neb v
bolestném individualismu ocitá se mimo tradiční
vyznánL2 Kollár jakožto kazatel chýH se ke
kompromisům mezi racionalismem osvícenského bohosloví laJ
cítovou potřebou věřícího křesfana, mezi přesvědčením