exilia; den ze dne vidí i' v pohorském závětří
žerotínském, jak mračna bouřlivého času stahují se netoliko
nad jeho hlavou, ale i nad osudy celé Jednoty. Dokud
střely hněvu Hospodinova zasáhly pouze jeho rodinu,
dovedl se ukonejšiti - rozumná a mírná resignace
křesťanská klene se v promyšleném traktátě »0 sirobě«
jako bledé nebe vyjasněné po bouři nad smutky a
ztrátami osobními,. Leč stesk trpící duše mění se v
divokou vichřici pří pohledu na události veřejné:
nepřátelé slova božího a národu českého sešikovali se v Ligu,
dobře ozbrojenou a nešetřící Hdskosti, jejich děla a
jezdci obklíčili se vš'ech stran naši zemi, přetékající
nikoliv mlékem a strdí, nýbrž slzami a krVÍ; meč
žoldnéřův i katův rozzuřily se svorně proti dětem českého
Betléma; válečné i politické úspěchy sledující s
prudkostí větru provázely vítězící Babylon - tehdy
vášnivě vyráží Komenský výkřik zoufalé otázky: Což by
měl opravdu dojití vrchu a panování Gog s Magogem?

V památném dopise Montanovi zachytil
Komenský nezapomenutelně situaci z let 1622 a 1623, kdy
»zdálo se, že nižádné nepozůstává naděje o lidské
pom.oci neb radě«: beze snu zmítá se v nevýslovných
úzkostech a pokušeních, o půl nocí vytrhuje s'e z lože
a soustředí ducha v horoucí modlitbu; prudce chápe se
bible a otevírá proroka Isaiáše, aby v něm četl s
úpěními odevzdává se pak i ostatním prorokům a v
ustavičném rozmlouvání s Bohem nacháZÍ východiště ze
svého zoufalstvÍ. Tak vznikl dvojdílný dialog
»Truchlivý to jest smutné a tesklivé člověka křesťana nad
žalostnými vlasti a církve bídami naříkání«, snad
nejdramatičtější z děl Komenského. Prudký životní pocit
muže třicetiletého, v němž jest nastřádáno mnoho
vášně, vzdoru a nejistot, bouří knihou; ani biblické podání