a vichry tragedie národní.

Pro tuto hlubokou duševní shodu působí též dikce
starozákonní u Komenského tak úchvatně, ať jsou to
doslovně uváděné výroky žalmistovy i proroků, či
obraty a obrazy ryté v jejich monumentálním slohu p
Komenský se dotrpěl práva vyjadřovati se
starozákonně. Zde se bible jen necituje na odiv jako tradiční
skvost, zde se neplení jako účinná pomůcka
homiletiská: Komenský ji prožívá jako děsně pravdivou
skutečnost a jako neodbytně naléhavou přítomnost; jsa jí
proniknut do dřeně svých kostí, myslí v jejím duchu,
mluví jejím slovníkem, větoslovím a rytmem - česká
kultura biblická, zahájená v husitství se selským
primitivismem, dospívá v Komenském promyšleného
vyvrcholení.

Jediné ten, kdo se včetl až na dno podivuhodně
složitého slohu Komenského, vycítí tu vedle široké digni,ty
humanistické a tragického patosu biblického ještě
živel třetí, ukrytý a nejvzácnější. »Kšaft« se zmiňuje
skorem jen mimoděk o »ušl~chtilé spanilosti v řeči«,
nazývá jazyk otcovský »milostným« a zachycuje tím
pevně vzdušný let onoho tajemství nejslastnějšího.
Humanistická pouta a biblická kázeň dovolují
Komenskému ovšem jen zřídka, aby nakapal do svého
obětního kalichu trochu své nejosobnější esence výrazové;
pak buď v zladěníepiteta nebo v koloritu obrazu nebo
i ve výběru slovesa proniká teplý onen tón něžné
Hdské účasti, rŮižový přídech důvěrné vroucnosti, jejž
známe tak dobře z myšlenkové oblasti Komenského,
jež toto řešení rozvádí do krajních důsledků
praktických. Kde se mu to podaří a kde přísná mluva jeho
v tomto jarním vánku náhle rozjihne, jsme přímo
okouzleni touto »ušlechtilou spaniIostí«, touž, kterou po-