VI. ZA JIŘÍM WOLKEREM

Promluva při pamětním večeru Spolku posluchačů
filosofické fakultq. v Brně dne 18. ledna 1924.

Bolest, která nás shromáždila v této síni ke tryzně za
básníka Jiřího Wolkera, spojila v těžkém žalu vás,
příslušníky mladého pokolení, v jehož čele zemřelý stál jako
umělec, s námi staršími, kteří jsme právě od něho
očekávali, že svou chrabrou a pevnou rukou ponese do
budoucnosti prapor poesie a lidskosti, až naše dlaně zemdlí
a ochabnou. A přece, vy mladí, nad ním truchlíte
vášnivěji a prudčeji, a to nejenom proto, že výsadou mladosti
jest hoře výbušnější a ohnivější, kdežto stáří se oddává
smutku tiššímu a trvalejšímu. Teprve předčasná smrt
Jiřího Wolkera, jinocha třiadvacetiletého, vás sloučila
v generaci v pravém slova.smyslu.Jeť krutým a
neodvratným zákonem duchovního vývoje, že každé pokolení
brzo po svém nástupu musí zaplatiti za právo jednoty
a celistvosti obětí jednoho a to právě nejlepšího ze svého
středu; teprve potom uzná okolí, že skutečně přichází
nový generační šik, když před ním kráčí světlý stín vůdce
či průkopníka předčasně ztraceného: vzpomeňte na Karla
Hynka Máchu, Rudolfa Mayera, Karla Hlaváčka! Za
vás, aby vás sjednotil, vzal na sebe tuto obět Jiří Wolker,
nejčistší a nejnadanější z pokolení, které světovou válkou
bylo oloupeno o radostné chlapectví, při vstupu do
jinošských let bylo znepokojeno a oslněno sociální revolucí
na východě, na prahu akademické svobody dostalo velký
dar svobodného rozvoje v samostatném státě a pak se
v mladistvé rozkoši experimentu zaněcovalo ochotou,
zaměniti tento dar za utopii socialistických republik ve
sjednocené a zproletarisované Evropě.

Pro tuto obět byl Jiří Wolker předurčen rysy, jež se nám
ozřejmily teprve v hodině jeho skonu, či spíše v hrozných
měsících jeho neodvratného odumírání, ale které jsou