IV. OTAKAR THEER

Řeč nad hrobem básníkovým v N ymburce
dne 23. prosince 1917.

Vrátil ses, drahý příteli, do kraje, v jehož půdě tkvějí
kořeny Tvého rodu, vrátil ses, ale nikdy zde neuslyšíš již
šumících jezů široplecího Labe, více zde neuvidíš slunce
v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších. Na místě,
kde jsi každoročně stával zadumán, nabízí Ti vychladlá
země poslední lože, leč naše horké slzy taví půdu ztuhlou
za dne předvánočního.

Jako dítě opustil jsi požehnaný zdejší kraj; volala Tě
Praha, kýval na Tebe širý svět, vábil Tě život svými
tisícerými zázraky. Byl jsi ještě hochem, když zahořel
jsi touhou státi se básníkem, a posud nám jiskří v nervech
vzpomínka na první Tvé výbojné kroky, jimiž jsi bujaře
vstoupil do umění. Vše se Ti zdálo dobrodružstvím a
zároveň záhadou; smyslný poeta slučoval se v Tobě s
hloubavým myslitelem. Očarovalo Tebe kouzlo ženy, ale
toužil jsi proniknouti je; zpíval jsi barevnou krásu
viditelného světa, leč pátral jsi spolu po zákonu a řádu jej
ovládajícím; byl jsi opojen složitostí svého Já, avšak
usiloval jsi zmocniti se jeho tajemství. Poznání umělecké
i vědecké rozšiřovalo Tvou duši, ženy a knihy
zjemňovaly Tvou citlivost, cizina a zvláště milovaná Francie
ukazovaly Ti velikost v životě a v umění.

Měnil ses jako člověk, zkoušel a opouštěl jsi různé formy
výrazové, procházel jsi bohatým vývojem filosofickým.
Ale čemusi zůstával s věren od jinošství až do Svého
skonu: byla to Poesie. Neviděl jsi v ní ani hru, ani rozkoš,
tím méně prostředek k ukojení ctižádosti; byla Ti
životním posláním, odpovědným úkolem, náhradou za
náboženstvÍ. Byl jsi hotov obětovati jí kdykoliv vše,
společenský úspěch, pohodlí domova, osobní štěstí. Nenáviděl
jsi v umění každé prostřednosti, opovrhoval jsi cíli