ckými, spíše však ještě mocným estetickým živlem v
povaze. Profesor Goll vypravuje sám, jak detailní práce
Hofmanova o koncilu basilejském provedená výborně
s odbornou akribií ukázala, že mladý badatel jest s takové
práce, ale přece ne pro ně. Znalec literatur a filosofie,
prudce prožívající krise současné Evropy, byl předurčen
pro studium novodobých dějin a jmenovitě těch, kde
silná osobnost vyjádřila činem nebo slovem některý
z hlavních proudů myšlenky politické, náboženské či
mravní. První takové velké téma vyhledal pro Hofmana
nikoliv Jaroslav Goll, nýbrž T. G. Masaryk, jenž po
prvotním chladu na začátku studií vstupoval více a více
do okruhu jeho pozornosti. Tato monografie o Adamu
Mickiewiczovi se svými dvěma dodatky zůstala
nejrozsáhlejší prací Hofmanovou a přes ráz namnoze referující,
kde se k ovládnutí příslušné hojné literatury pojí dar
důmyslné kombinace a jemně odstiňující karakteristiky,
vypráví přece leccos velmi podstatného o svém původci:

Hofman dovede již v representační osobnosti
vyposlouchati duši jejího národa, ale při tom směřuje rozhodně
k historii individualistické, kde velcí mužové tvoří dějiny,
dávajíce teprve formu hromadným tužbám a snahám
dotud rozptýleným a kolísavým. Mickiewicz byl ostatně
historický rek podle srdce Hofmanova, jež se nikdy
netajilo vřelými sympatiemi pro Poláky: básníka v něm
dokresluje politik a myslitele věštec, a oním spodním
proudem, který hučí na dně jeho složité osobnosti, jest
prudký cit, Hofmanovi tím bližší, čím měl větší sklon
k elegičnosti a čím více posvěcení náboženského.
Individualistu v dějepise karakterisují ještě určitěji jeho
posudky a rozbory nových monografií, tvořící skoro vždy
záminky k syntetické podobizně některého hrdiny poli.,
tického či kulturního, Napoleona jako Bismarcka,
Mirabeaua jako Mazziniho, Nietzscheho jako Carlyla kreslí
zde Hofman pevně, někdy v monumentální zkratce, jindy
s odstínem až pastelovÝm a vždy s netajenou rozkoší
vy
*