dožitých osudů a na tragiku poněmčeného Brna'á,
Špilberku nad ním, vstoupil jsem do přítelovy ponuré cely
v svatoanenské nemocnici brněnské. Ve chvíli, kdy
Hofmanova únava si vynutila přerývku v hovoru, vzal jsem
do rukou knihy s jeho nočního stolku; obě byly
francouzské. Ale starší a závažnější z nich, kterýsi sva~ek
Voltaira, ukazoval k Německu či spíše k Prusku; bylť
pomůckou při studiu doby a ducha Bedřicha Velikého, jež
k sobě strhovala nejen vědeckou pozornost Hofmanovu,
ale i jeho mravní zájem - bezohledná životní a politická
síla germánská, pro niž právo jest totožné s mocí,
znepokojovala poslední dny umírajícího českého učence, kte~
rému unikaly zbytky sil a jenž ještě na smrtelném loži
dojímal všecky svou ohledu plnou jemností. A druhou
knihou byl Renan, učitel a miláček Hofmanova mládí,
duch mu sourodý spojením naukové pronikavosti a
uměleckého vkusu, historik a filosof v jedné osobě, od něhož
jeho český čtenář s celým svým pokolením přijal
nezávazný půvab estetické hry s vyloučením zřetelů etických.
Teď se na sklonku svých dnů vrátil ještě jednou k
mistrovi, kterého byl již opustil, jakoby elegicky a na
rozloučenou, chtěje mu snad říci, že Německo Bedřichovo
nabylo v bránícím se srdci vlastním vrch nad jeho Francií,
hrůza ze síly nad radostí z lehké krásy, svědomí vzpírající
se koncepcím jen dynamickým nad amoralismem
uměleckým. A zde, v tomto konfliktu, - zobrazeném přímo
symbolicky poslední Hofmanovou četbou, hlásila se třetí
tragika jeho, ne pouze čistě osobní, nýbrž docela typická
pro jeho _ vrstevníky, jež představoval tak plně a světle
jako nikdo druhý. Proto Hofmanův růst, vývoj a pád
jest zkratkovou historií jednoho pokolení.

Literárním památníkem tohoto Hofmanova typického
postavení uprostřed jeho současníků zůstanou jeho deníky,
vyplňující celý svazek jeho slovesné pozůstalosti (Ol
převyšující důležitostí patrně jeho odkaz vědecký. Od
studentských let časně vyzrálého gymnasisty v Hradci Krá-