· knihovnické povolání na Moravě, které mělo býti jenom
poučnou oklikou, zdálo se mu takovým vytržením z
příprav pro dráhu akademickou, že nedovedl potlačiti
nespravedlivého podráždění ke svému učiteli, který v
nejlepším úmyslu sjednal toto jmenování. Nebylo však divu,
že mu Brno připadalo jako Tomy: od české inteligence,
která přicházela za kulturní prací do města nejen
poněmčeného, ale stále udržovaného násilně v ilusi, že jest
předměstím Vídně, bylo třeba čekati tuhé odolnosti,
neměla-li propadnout zoufalství - a právě této schopnosti
k odporu se Hofmanovi nadobro nedostávalo. Cítil se
přední stráží, ale nikoliv v hrdém vědomí, že mu
připadlo čestné místo v národní bitvě, nýbrž s úzkostí, že
jest jeden ze ztracenců, kteří musí padnout; v tento děsivý
pomysl se mu soustředila tragika české inteligence v Brně,
tragika, o níž užíval bolestného apers:u Brno a Špilberk
nad ním, dodávaje s povzdechem: oh, zde už nebudou
růže kvést
.-
Někdy v hodinách úzkosti zevšeobecňoval Hofman v Brně
tragiku ztracenců na český případ vůbec a pak místo
osobité a úskočné německé menšiny v Brně, která lstí
uchvátila a udržovala výsadní postavení majority
vládnoucí, viděl před sebou celý příval germánské moci,
ztělesněný Pruskem Bismarckovým a zakolísal,
zapochyboval, že záplavě odoláme. Jako u H. G. Schauera o patnácte
let dříve, byla náladová skepse vlastním zdrojem tohoto
nebezpečného pesimismu, který se ostatně u obou duchů
živil také z rozkladu fysické bytosti a jejž u Hofmana
jako u Schauera podporoval příliš silný dojem z mocně
prožitých kulturních veleměst německých, u tohoto Vídní,
jež oslňovala, u onoho Berlínem, který drtil. Ale byť
u obou byly se to ozvaly pouhé výkřiky zoufalství,
nesrovnávající se se životní praksí, nesmíme jejich
závažnosti dnes podceňovati, plynulyť z těžké krise celé
generace.

Mysle na tuto dvojí Hofmanovu tragiku, na tragiku. ne-