něhož mnoho očekával pro národní budoucnost, hlavně
však z překypující plnosti svého nacionalismu, pro něž
hlavní životní skutečnosti jsou celky národní a nikoliv
státní. Ozvaly-li se mezi oběma - také za Havlíčkovy
kratičké a bezvýznamné prakse parlamentně-politické ¸
rozpory, vyvěraly spíše z různosti temperamentu než
názorů; přece však tato různost nedopustila, aby Havlíček,
důsledný, rázný demokrat, lidový až do dřeně kostí,
rozhodný v slově i v činu, snad stanul v radikálním táboře.
Před tím chránila jej jeho rozvaha, kritičnost přenášená
i do praktického života, přísné vědomí výchovného
poslání mezi lidem-muž úplně zralý v dvacetisedmi letech
nemohl ani v politice přijímati romantiky mládeže,
kterou zavrhoval v literatuře.

Jest známo, že naděje o plně konstitučním, národně
federalistickém Rakousku se nesplnily ani roku 1848, ani kdy
jindy v sedmdesáti letech, následujících; nikdy nebylo
zklamání těžší než za tuhosti reakce Bachovy po r. 1849.
Radikálové byli rozptýleni a umlčeni, Palacký uchýlil se
od politiky zase k přísné práci vědecké v ústraní své
studovny, ale Havlíček vydržel tak dlouho, až se všecky
otrávené šípy persekuce státní sesypaly bez výběru na
jeho mužnou hruď. Vyprávěti o křížové cestě, která vede
Havlíčka z Prahy do Kutné Hory a Německého Brodu,
aby přes brixenskou Kalvarii dospěla hrobu olšanského,
znamená buď obviňovati politickou a policejní moc
rakouskou z pomalé vraždy, která nemůže býti ani
pozakryta heslem vraždy justiční, nebo zpívati chválu
mužných ctností, jaké jenom zřídka se objevují v moderním
životě politickém. Havlíček nikdy nedbalo dekor
romantický a také v úloze mučedníka nijak si nelib oval, jak
svědčí jeho důstojné a naprosto nesentimentální dopisy
hrixenské, ani myšlenku, jež ležela nasnadě, že v něm
jest pokutován celý národ, nerozváděl se samolibým
zrcadlením. Patetikům bylo by po chuti, aby se přel
s osudem neb žaloval Bohu, ale Havlíček hovoří ironicky