i Havlíčkovi. Krásně pověděl Masaryk, že Jejich spojení
bylo a zůstane požehnáním. Palacký, jenž byl duševní
aristokrat s panským a učeneckým odstupem od lidu,
potřeboval novinářského apoštola, aby doktriny přesně
promyšlené a pečlivě odůvodněné přenesl s jasností a
prostotou, které nikterak nejsou nejmenším uměním, do měst
a i vesnic, aby pro ně s láskou i s qůrazem vychovával
čtenáře a vyznavače, aby je ilustroval názornými
příklady ze života a měnil i v drobnou praksi osvětovou
a hospodářskou. K tomu nechybělo Havlíčkovi nic: ani
přesný smysl pro podstatné, ani dar přehledného a
zajímavého výkladu, ani mravní zanícení, ani řízný vtip `
první náš novinář byl zároveň naším žurnalistou
největším. Politický rozmach r. 1848 způsobil, že oficiální
"Pražské Noviny" Karel Havlíček zaměnil za svobodný
deník národního liberalismu "Národní Noviny", kdežto
reakční tíseň přinutila ho, že se místo denního listu musil
omeziti na politickou lidovýchovnou revui "Slovana";
rytmus doby měnil přirozeně tón přednesu, ale čím se
zachmuřoval politický obzor, tím byl Havlíček
rozhodnějším, radikálnějším a odvážnějším.

Je-li František Palacký vlastním českým politikem roku
1848, jest jeho vlastním žurnalistou Karel Havlíček; v
zásadách, jež jsou majetkem Palackého, není mezi nimi
rozdílu. Oba stavějí proti starému Rakousku, v kterém
se panovnický absolutismus dobře snášel s protinárodní
centralisací německou, jednotné velké a silné Rakousko
nové, důsledně konstituční a vybudované na federaci
národů; oba přehlížejí starý český program státoprávní,
Palacký, podle slov Pekařových, patrně pod vlivem
mladistvého svého prostředí slovenského, z
politicko-filosofického přesvědčení o nastalém období velkých států,
z naděje, že nová ústava státu převahou slovanského
obnoví staroslovanskou demokracii, Havlíček asi z
nedostatku smyslu dějinného a ze skrovnějšího zájmu
politickoprávního, snad i z ohledu na uherské Slovensko, od