mi· výhodami, vydal alespoň jediný plod básnický, který
by se mohl rovnati, nedím Čechově "Dagmaře", Zeyrově
"Kronice o svatém Brandanu", Vrchlického "Legendě
o svatém Prokopu", ale alespoň retrospektivním epopejím
Jana Hollého, vzešlým z podmínek obdobných, když
nechceme měřiti velkým uměleckým výtvorem cizím, jakým
jest na př. Mistralova "Mirei6", ztělesňující sladce a zlatě
vše, o čem katoličtí idylikové na Moravě horovali. Pouhé
mlčení jest mně odpovědí. Na obranu tohoto směru bývá
uváděno jméno Sušilovo, které dojista zaslouží, aby bylo
vyslovováno s úctou. Ale nikdo není pádnějším důkazem
toho, co jsem řekl, než skladatel "Zpěvů a hněvů". Pro
vytvoření svérázné literatury moravské neučinil tento
velký učenec a slabý veršovec pranic tam, kde se
přidržoval reakčního historismu. Jeho význam tkví jinde:
v čele těch, kdož podstatu moravského svérázu a tím
i podmínky osobité literatury moravské hledali ve
svébytné kultuře lidové.

Také oni byli romantiky. Z týchž kořenů, z nichž v
Čechách vzešlo a do květů svěžích barev vyrazilo básnické
dílo Františka Ladislava Čelakovského, Karla Jaromíra
Erbena a Boženy Němcové, vyrůstá na Moravě nejprve
veliké hnutí národopisné; není to pouze ruch odborně
naukový, nýbrž též kulturně národní víra. V obou svých
st,řediscích, v chabějším Brně a rušnější Olomouci,
spojujese druhdy, a to ke svému očitému neprospěchu s
fantastickým starožitnictvím, ale většinou se opírá vedle
romantické víry v čistotu a v příkladnost duchovního
života lidového, též hlavně o realisticky trpělivé,
spolehlivé a podrobné studium živé skutečnosti a o odříkavě
nábožnou lásku k ní. Národopisní sběratelé a badatelé na
Moravě byli do dna duší prosyceni hrdostí, že svérázné
rysy vzdělanosti lidové jsou tu mnohem plněji a čistěji
zachovány než v Čechách, a že Morava, podle
příznačných slov Svatopluka Čecha, "žena měkká, chráníc
tvrdému Čechovi poklady tichých, jemných krás, dává mla-