vrstevníků znal hudební i slohovou povahu písní
prostonárodních.

Tato katolická literatura moravská pracovala po
půlstoletí proti ideím roku 1848, kdy hegelský matný humanista
František Matouš Klácel a pohanský samolibý hedonik
Ján He1ce1et vedli své posluchače i čtenáře na Moravě
k vyšším formám lidství. Proti soustavné retardační práci
mocných církevních hodnostářů stejně jako proti
politické reakci v zemi, kde netoliko na Špilberku, ale i na
Cejlu bylo "mnoho pokojíků", dlouho a marně se
vzpírali statečhí· zástupcové mladého svobodomyslnictví v
letech šedesátých; vzpomeňme z tohoto času "za živa
pohřbených" alespoň dvou milých osobností z literární
bohémy, již teprve zásluhou neúnavného Miloslava Hýska
byli doceněni: dumného lyrika s melodií v uzounké
dušičce Aleše Balcárka a havlíčkovského novináře břitkého
péra a pevného programu Františka Jaroslava Kubíčka.
Nepřišel jsem, abych zde konal církevně politickou
kritiku neb dokonce protináboženskou agitaci. Uznávám
vděčně, co znamenalo věrné katolické kněžstvo pro
národně jazykové probuzení na Moravě. Ch4pu plně
výchovnou moc kultu velkých světců ve středověku, který
se po případě, může prostírati až do devatenáctého
století. Ano, jsem ochoten přiznati, že pojem moravanství
byl netoliko zpoetisován, ale i zmonumentalisován
představou strážných vrchů a svatyň Hostýna a Velehradu.
V hloubi duše však cítím, že tento ultramontanismus,
církevně tak uvědomělý, má pramálo společného s
podstatou náboženství, již pro svůj výlučný základ minulostní.
Náboženství naopak - a na jeho konfesijní formě při
tom vůbec nezáleží - jest projevem vá~nivého citu pro
stupňovanou přítomnost, která celá kypí a vře jsoucností
aoží; ne nadarmo praví Písmo, že Bůh jest Bohem živých,
nikoliv mrtvých.

Ale vracím se na půdu čistě literární a táži se, zda tento
církevně politický směr na Moravě, nadaný tolika zevní-