otázka národní, literatury); svěříme se v té věci spíše
Jungmannovi a Palackému než Dobrovskému a jeho
zahraničním učitelům. Romantika - a jí jsme na rozdíl
od Francouzů, Angličallll a Američanů v otázce
národnosti mnohem více zavázáni, než sami tušíme -
pojímá vlast a národ vnitřně a mravně. Morava není pro
ni am správním celkem ani zeměpisným územím, nýbrž
duchovní skutečností, která vyrůstá sice z těchto zevních
podmínek, však vyrůstá nad ně. Připomeňme si však
ihned, že pojem moravanství byl pro naše velké buditele
romantiky pojmem značně úzkým, jehož nemínili
nikterak stavěti na roveň pojmu češství, zahrnujícího celou
oblast národnosti; ano, někteří sdružovali s ním trvale
cosi provinciálního, tak sám největší Moravan
devatenáctého století, který velmi příznačně nazval
monumentální dílo svého života: "Dějiny národu českého v
Čechách a v Moravě". Ale ti z buditelské generace, kdož
zakotvili životem i snahami v Brně neb v Olomouci, cítili,
mnohdy spíše pudově než uvědoměle, že Morava i v té
oblasti duchovní či mravní jest něco jiného než Polabí
neb Domažlicko, že se pod zevním znakem skrývá vnitřní
podstata, duch a ideje, a pokoušeli se shledati i určiti
ony osobité rysy, kterými se Morava duchovně a kulturně
liší od Čech. Cítili-li literárně, toužili po písemnictví
a zvláště po poesii, která by onu svéráznost a odlišnost,
dotud jen přirozeně etnickou, umělecky a kulturně
vyjadřovala. Horlitelé tito, jimiž romantika byla životním
rytmem, neobešli se ani bez hrubých omylů, ani bez
nebezpečných sebeklamů.

Úplně na povrchu uvázli ti, kdož moravský svéráz
hledali ve slovném, jazykovém výraze, na jehož bohatství
byl ostatně již Josef Dobrovský upozornil; jejich blud
zrodil se zřejmě z ducha našeho romantismu, jazykově
tolik zaujatého. Zapomínajíce, že pevnou a vžilou tradicí
jest dávno ustavena a posvěcena řeč spisovná pro všecky
Čechy, ať kdekoliv bydlí, chtěli pooobně jako bernolá-